Chodím, takříkajíc s očima dokořán
a nevidím vůbec nic.
Zajet tak v sobotu k Valentům do Modřan,
zcelovat příteli drsnou líc.

S bolavými zády a jazykem na vestě
kolečka kroužím, kouknu sem a kouknu tam,
procházím po tichém maloměstě
do parku, k jezírku, sám a sám.

Snad sním o vzdáleném New Yorku,
o downtownu širokých chodnících,
o pachu kuřat a smogu v oknech zadních dvorků,
o statných černoškách na nočních tržnicích

s ovocem a zeleninou na Times Square svítícím,
o soše soch jako když doma ji svaříš —
zelenou ženu s nitrem v plechu dunícím
a toužebně myslím na Paříž.

Ohromen. Zcepenělý a s husí kůží,
div, že neomdlévám dotykem bohů,
slzy mi stékají po tvářích
pod věží z jiných světů, zázrakem z větru a kovu.

Uchvácen bohyní, co stojí na Zemi
obří a skutečná, nepochopitelná,
dotek Titánů: „Tady jsme!“ — k neuvěření
nad všechny představy nepoznatelna.

A Francouzky voněly temnou čokoládou,
dlouhé náušnice jim stříbrem se chvěly v těch vůních,
společně s prameny, jejich hřívou rozevlátou
medových bohyň v posvátných sálech trůnních.

Podpatek zlomil se jedné z nich,
jak spěchala ranní ulicí se sluncem v zádech,
madame Reynouardové viděl jsem na ústech lehký smích,
bosá šla dál, mně zůstal po ní jen bolestný nádech.

Já miloval jsem bílou záři Sacré-Cœur,
stoupal jsem kamsi do výšek, do dálek,
po schodech jasných jak hudba sfér,
ve zvucích davů a přesladkých —er.

Ó Praho… má lásko. Jak toužím po tobě,
bych tebou nasmrádnul zas!
Doutnáš mi v srdci, v ztraceném srdci synově,
líbal bych, objímal tvůj známý pas.

Všechno, všechno je v tobě.
V loubích, výklencích, v obloucích kočičích hlav,
v balkónech, na březích, pod mosty žil jsem v každé době,
v staletích halil se v tvůj prašný háv.

Když jsem v tobě, na strašném I. P. Pavlova, jsi ty ve mně.
Ztracený v životech, v křídlech, sochách, kolejích.
A mnohem víc; jak sálání věků a chvění šatů jemné,
vidím tvé oči nad Vltavou, jak na mě se usmějí.

Do hor teď, do hor, stoupat k orlím hnízdům
do ticha výšek a modrého trvání,
do jiných světů, k neznámým místům
vyletět nad střechu závojů poznání.

Jak říkám, už nevidím vůbec nic.
Jako náčelník z příběhu Malého velkého muže
mizím s pohledem slábnoucích zřítelnic;
slepý jsem indián Stará stanová kůže.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Báseň, jenž nezná křeči

Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.