Většinu dopoledne jsme
s dětmi venku.
V lesním jezírku
trénují žabky,
sojka a káně
nad námi létají
sem a tam nebo
v kruhu.

Brodíme se
kupami tlejícího listí;
trochu fotím.
Kalhoty pak máme
dole všichni od bahna.
Co nám chybělo, když
jsme ještě žili na pláních?
Pivo?
Jízdní řád?
Fabriky?

Lesní potok zurčí
jako pokaždé, když
jdeme kolem.
Brodíme se
z břehu na břeh a
zase jsme zapomněli
vzít pytle na povalující se
plechovky a prázdné petky.

Silné větve mokrých stromů
jsou jako staří tlustí hadi,
čekající,
až to lidstvo konečně vzdá
a odjebe se
zase někam jinam.
Mělkými zátočinkami
poletují sýkorky a
vlasy našich dětí
jim za běhu vlají.

Doma oškrábeme pytel brambor,
obalíme řízky.
Oba synci spolu staví dráhu
z dek, matrací, dřevěných mečů,
plyšových medvědů, žíněněk,
křesel a paland.
„Co bude?“ ptají se.
„Řízky,“ říká moje žena.
Kluci zařvou „Jooo!“ a
dupou zpátky na dráhu.

Řízky jsou z Orwellových vepřů,
doufám a
po nich a
rychlém kafi jdeme,
abychom ukončili
rvačku v pokojíčku,
koupit jednu
dětskou bundu.
Ta stará je už
stará.

Ve vedlejším obchodě,
kde je povánoční výprodej
nevedou baterie do mobilů.
Aspoň jsme to zkusili.
Dvy mladí prodavači,
kluk a holka se
na nás usmívají a
i moje žena se usmívá.
„Chtěla jsem je úplně obejmout!
Bylo to tak krásný jak jsme
nikdo neměli roušku…“

Roky trvající bolest zad se mi přihlásí a tak
ztěží nadechuju a vydechuju,
v puse mám polštářek
žvýkacího tabáku;
vracíme se domů.
Stínadla se bouří:
Když natočíme
nejdelší osten ježka tak, aby
vyčníval z klece nejširším
jejím otvorem…
Dávná magie klukovství
mě táhne někam pryč,
jinam,
zpátky…
Do oblak dětství,
šedých paneláků a
jejich oprýskaného kouzla a
nebe nad nimi
bývalo šedé, žluté, modré
a rudé,
mozolnatými dlaněmi od
řídítek kola
tajně pomalu začínám
hmatat své tělo,
něco je ve vzduchu,
Černobyl vybouchl a
žlutý déšť nás s tatínkem
stihnul na cestě z hudebky
na Trhanovském náměstí;
všechny ta poschodí
všech těch škol a školek,
jíst, spát, nemluvit,
chlad schodů a
smrad zdí a linolea;
nikdy jsem neutekl z domu,
utíkal jsem pod náš klavír,
maminka na něj hrávala Mozarta;
i teď máme
aspoň pianino;
jednou za rok na něj
hraju Bacha a
jednou za deset let
Beethovena.
posuneme ježka do poloviny
výšky klece. Pak točíme
za vyčnívající osten ježkem…

Brzo se smráká,
leden
začal včera
a kluci mají hlad.

Po večeři se
díváme na animák
s kouzly, draky a honičky
mezi oblaky; je
večer.
Cigáro na balkóně,
je teplo. Přes den jsem
viděl tři mouchy. Kouř
foukám do holých větví lípy
kousek přede mnou; prořezali ji,
když si vlastníci jednotek odhlasovali
větší balkóny.

Můj dědeček nosil
jejich lipový květ babičce a
ty lípy ještě stojí a
jsou třikrát větší, než když
jsem byl kluk a
jezdili jsme sem
na prázdniny.
Jako děti jsme spávali tam, kde
dnes v noci spí naši kluci.
Zapnu noťas.

Odesílám vypracování textu
do copywriterské soutěže.
Zadání znělo: přátelský, hřejivý až
rozverný a čtivý článek pro
začínající hospodyňky o
bytovém textilu.
Pokud možno nejen
suchý text.
Čtrnáct dní jsem se
hmoždil a hřejivost
tam nedostal.
V první verzi
jsem se lísal, v poslední
byl brutální.
Co chcete psát,
KRISTEPANE
o cejchách a
natahovacích prostěradlech?
Odeslal jsem nakonec medium verzi,
prostě něco mezi tím, čímž jsem
nesplnil zadání.

Další cígo na balkóně,
jedna Anča dlaňová a
jdu spat.
S krátkým „a“ jako Neruda. Před
usnutím ještě audiokapitola z
Dámy v jezeře s Philem Marlowem a
napadne mě, že vedle
pojednání o výskytu
animy v románech
Miky Waltariho musím
pojednat taky o
alkoholismu v knihách
Raymonda Chandlera.
Odpadám a
nepamatuju si
jediný sen. Ráno
vstanu brzo,
bolí mě ramena.
Osprchuju se. Je
šest a je
pondělí.
Chlapi už začínají
ranní šichtu. Cvičím
čchikung. Záda
mě rozbolí. Piju
instantní kafe a
potichu pouštím
muziku. Pak
píšu tohle.

Trychtovací úmořád, omlouvám se

Trychtovací úmořád, omlouvám se

V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Smysl života definoval syn Kurta Vonneguta Mark těmito slovy:"We are here to help each other to get through it — whatever it is." A Traklovo "whatever it is" je opojné, magické i hrozivé. Příští týden oslaví rakouský básník Georg Trakl 135. narozeniny. Poprvé jsem se...

Jsou věci tak krásné

Jsou věci tak krásné

na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Fotky

Fotky

Většina fotografů fotí lidi.
To je napůl výhra.
Nebo jen ženské, to je
úplná výhra.

Jeden
známý herec
se dal slyšet, že chce

Můj komín

Můj komín

Vstávám teď ráno tak brzy,
že můj tovární komín
ještě svítí jeho
svou karmínovou září.

Připomíná mi můj
tvrdej chleba, když

Snus

Tenhle švédský
žvýkací tabák mi dělá dobře.
Mám ho vzadu
za tváří a
když se na sebe
ráno dívám
do zrcadla po tom,
co jsem několik hodin psal
báseň o zácpě,

Matrix 4 Resurrections — nerecenze

Matrix 4 Resurrections — nerecenze

"It's not gonna happen" a "Fuck" — píp. Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při...

Nesmrtelnost

Nesmrtelnost

Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil...