Na přechodu u knihovny
vždy se ptám, co chci vlastně říci,
že furt mám strašný strach, tak hledám,
co se rýmuje, co duši křísí
z marných snah

nebo často že jen zírám do světa
a aby ty randály už skončily
a pryč od blbých světel lamp,
jak koráby pohřbené v hlubinách,
co zbytečné životy už dožili.

Na přechodu u knihovny
a o kus dál řeka, divý muž a park a stromy.
Tam vejdu a pomalu to rozdýchám —
v básni pak svítí hvězdy
nebo v dálce bijí zvony,

a lidé vchází v domy,
balí se, odchází, umřou na ty omikrony
a nevyřčené zůstává
a večer mdle a modře svítí
firefoxy a google chromy.

A ta duše co? A co my?
Kde je co? A co to je?
Jsou dny jenom postsynchrony?
Ultra HD rozlišené
virtuální naděje.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů