Vyberte stránku

Na přechodu u knihovny
vždy se ptám, co chci vlastně říci,
že furt mám strašný strach, tak hledám,
co se rýmuje, co duši křísí
z marných snah

nebo často že jen zírám do světa
a aby ty randály už skončily
a pryč od blbých světel lamp,
jak koráby pohřbené v hlubinách,
co zbytečné životy už dožili.

Na přechodu u knihovny
a o kus dál řeka, divý muž a park a stromy.
Tam vejdu a pomalu to rozdýchám —
v básni pak svítí hvězdy
nebo v dálce bijí zvony,

a lidé vchází v domy,
balí se, odchází, umřou na ty omikrony
a nevyřčené zůstává
a večer mdle a modře svítí
firefoxy a google chromy.

A ta duše co? A co my?
Kde je co? A co to je?
Jsou dny jenom postsynchrony?
Ultra HD rozlišené
virtuální naděje.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.