A to nesmírné povětří,
v kterém voní vše
nad soutokem noci,
řeka plyne pod Měsícem.

Modré démanty v mělčině,
Slávčin smích se z okna line,
bílou nohou jako básní v hlubině
se její sladkost vine.

Lesy obou břehů třpytí se
na klíně soutoků v hudbě hvězd
a v přítomnosti Vesmírčině, v milování splavů pěn,
z úst uniká jemný sten.

Zrcadel noci vlahý třpyt,
společný dech rtů i můz,
v modři noci půl a Luny svit
v chvějivých vůních luk a tich.

V srpna skvoucím nachu její oči
lesknou se jak hvězdná pláň,
v záři tmy v okně nad vesmírem
ti do ruky Slávka vsune svoji dlaň.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů