Vyberte stránku

A to nesmírné povětří,
v kterém voní vše
nad soutokem noci,
řeka plyne pod Měsícem.

Modré démanty v mělčině,
Slávčin smích se z okna line,
bílou nohou jako básní v hlubině
se její sladkost vine.

Lesy obou břehů třpytí se
na klíně soutoků v hudbě hvězd
a v přítomnosti Vesmírčině, v milování splavů pěn,
z úst uniká jemný sten.

Zrcadel noci vlahý třpyt,
společný dech rtů i můz,
v modři noci půl a Luny svit
v chvějivých vůních luk a tich.

V srpna skvoucím nachu její oči
lesknou se jak hvězdná pláň,
v záři tmy v okně nad vesmírem
ti do ruky Slávka vsune svoji dlaň.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.