A to nesmírné povětří,
v kterém voní vše
nad soutokem noci,
řeka plyne pod Měsícem.
Modré démanty v mělčině,
Slávčin smích se z okna line,
bílou nohou jako básní v hlubině
se její sladkost vine.
Lesy obou břehů třpytí se
na klíně soutoků v hudbě hvězd
a v přítomnosti Vesmírčině, v milování splavů pěn,
z úst uniká jemný sten.
Zrcadel noci vlahý třpyt,
společný dech rtů i můz,
v modři noci půl a Luny svit
v chvějivých vůních luk a tich.
V srpna skvoucím nachu její oči
lesknou se jak hvězdná pláň,
v záři tmy v okně nad vesmírem
ti do ruky Slávka vsune svoji dlaň.
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.