Ledomodré ostrovy
snad otázkou ti napoví,
co jiným zřejmé je
a tobě utajené.

Vídáš se v nich,
prohlédáš, že netušíš,
co je sever a co jih
a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,
kde utrpení není,
necháš se jimi vést

do své krajiny,
kde bohové jsou dobří,
skví se v ranní modři,
kde jiné jsou tvé dějiny.

Tmavá perleti zář
konečně tě hřeje
a pohladí ti tvář,
třpytem čisté naděje

v objetí se ocitáš
těch zlatých očí,
oslepený nahmatáš
hebkou vlnu obočí

a řas, jak po dlouhé zimě
vroucí zašimrání
zlatých víček Bohyně
a modrých ledů tání.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

Pes

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.