Křehoučké brýle starých dam,
v nich slunce se zvolna otáčí
a průsvitné ruce samý šrám,
jak nesly by náruč bodláčí.
Kde jsou ty dívky a jejich dětství
a dlouhé vlasy, oči hluboké
dvojic slečen kol fontán na náměstí,
letní třpyt opírá se do oken
a příslib noci a chlapců šeptání,
když voní aleje a vše je nesmírné,
červeň růží, rtů, večerních setkání,
ruce s petrklíči složené na klíně.
Ševelí ústa křehoučkých starých dam
a záda shrbená v jarním vánku,
svět se kývá, skřípe jak starý prám,
slunce líbá jim zkřehlé ruce a zahřívá stříbro spánků.
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.