Vyberte stránku

Křehoučké brýle starých dam,
v nich slunce se zvolna otáčí
a průsvitné ruce samý šrám,
jak nesly by náruč bodláčí.

Kde jsou ty dívky a jejich dětství
a dlouhé vlasy, oči hluboké
dvojic slečen kol fontán na náměstí,
letní třpyt opírá se do oken

a příslib noci a chlapců šeptání,
když voní aleje a vše je nesmírné,
červeň růží, rtů, večerních setkání,
ruce s petrklíči složené na klíně.

Ševelí ústa křehoučkých starých dam
a záda shrbená v jarním vánku,
svět se kývá, skřípe jak starý prám,
slunce líbá jim zkřehlé ruce a zahřívá stříbro spánků.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.