Georgu Traklovi

Když procházíš svou dávnou krajinou,
větve stromů se ti nad cestou skloní.
Když večer svítící se květy zavinou,
v noci pak hvězdy dívat se přicházejí.

Vzdechy tak voní teplá zem
a modři a stříbru se otevíráš,
vlévá se do nohou jak polibkem
dávných rtů, co ve snech si připomínáš.

Strmými srázy svou touhou vrháš,
kde zvěř chodí nahá po špičkách
a čas trvá jinak, než co ho znáš,
pak ztratíš se v smaragdových uličkách,

v nich nesen jsi — plout a plout
ozářen břichy letících ptáků
a tajemstvím purpuru v červenci,
jenž klesá teď k tobě z vysokých mraků.

Z šustění křovin v hlubinách lesa,
kde perlí se hvězdy na hlavách hadů,
cosi stejného jako ty k tobě z pralesa
pokojně zvedá svou zářící hlavu.

Psychoanalytická báseň

Třpytivou promenádou moudrých žen,
ňadry medem vonících, poezií dámských jmén,
vřelou náklonností, bezpečím tak naplněn,
že nechci, já nechci už vyjít ven.

Sen o Báře T.

Aspoň kousek ticha,
takových deset let,
někde daleko, někde u rybníka
a sestrojím stříbrný hvězdolet

Vlčí

Jak uniknout, když bozi mlčí
a tma se snáší do obočí.
Jak bez obav otevřít oči,

Sonet o práci

Nabídky a benefity, strategie plánování,
úkoly a kontroly a seznámení zaměstnanců
s pokyny shora, pro pár mastných žvanců
z Lidlu, z Penny, z Kauflandu, co Duše se jim brání.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.