Vyberte stránku

Georgu Traklovi

Když procházíš svou dávnou krajinou,
větve stromů se ti nad cestou skloní.
Když večer svítící se květy zavinou,
v noci pak hvězdy dívat se přicházejí.

Vzdechy tak voní teplá zem
a modři a stříbru se otevíráš,
vlévá se do nohou jak polibkem
dávných rtů, co ve snech si připomínáš.

Strmými srázy svou touhou vrháš,
kde zvěř chodí nahá po špičkách
a čas trvá jinak, než co ho znáš,
pak ztratíš se v smaragdových uličkách,

v nich nesen jsi — plout a plout
ozářen břichy letících ptáků
a tajemstvím purpuru v červenci,
jenž klesá teď k tobě z vysokých mraků.

Z šustění křovin v hlubinách lesa,
kde perlí se hvězdy na hlavách hadů,
cosi stejného jako ty k tobě z pralesa
pokojně zvedá svou zářící hlavu.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.