Georgu Traklovi
Když procházíš svou dávnou krajinou,
větve stromů se ti nad cestou skloní.
Když večer svítící se květy zavinou,
v noci pak hvězdy dívat se přicházejí.
Vzdechy tak voní teplá zem
a modři a stříbru se otevíráš,
vlévá se do nohou jak polibkem
dávných rtů, co ve snech si připomínáš.
Strmými srázy svou touhou vrháš,
kde zvěř chodí nahá po špičkách
a čas trvá jinak, než co ho znáš,
pak ztratíš se v smaragdových uličkách,
v nich nesen jsi — plout a plout
ozářen břichy letících ptáků
a tajemstvím purpuru v červenci,
jenž klesá teď k tobě z vysokých mraků.
Z šustění křovin v hlubinách lesa,
kde perlí se hvězdy na hlavách hadů,
cosi stejného jako ty k tobě z pralesa
pokojně zvedá svou zářící hlavu.
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.