Georgu Traklovi

Když procházíš svou dávnou krajinou,
větve stromů se ti nad cestou skloní.
Když večer svítící se květy zavinou,
v noci pak hvězdy dívat se přicházejí.

Vzdechy tak voní teplá zem
a modři a stříbru se otevíráš,
vlévá se do nohou jak polibkem
dávných rtů, co ve snech si připomínáš.

Strmými srázy svou touhou vrháš,
kde zvěř chodí nahá po špičkách
a čas trvá jinak, než co ho znáš,
pak ztratíš se v smaragdových uličkách,

v nich nesen jsi — plout a plout
ozářen břichy letících ptáků
a tajemstvím purpuru v červenci,
jenž klesá teď k tobě z vysokých mraků.

Z šustění křovin v hlubinách lesa,
kde perlí se hvězdy na hlavách hadů,
cosi stejného jako ty k tobě z pralesa
pokojně zvedá svou zářící hlavu.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů