Manitou když skládá básně,
z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.

Klesá a zvedá se mocný dech,
v skocích i pádech trvá nehybný,
líbá Zemi tvář jak temný divý mech,
za nocí z perleti fouká jí mezi sny.

„Všechno je tvé a tobě to dávám,“
zdá se ti jeho jemný hlas,
„co klouček cítils ten tajemství závan,
to dechem žehnal jsem každý tvůj vlas.

A vše je nesmírné, já i ty,
tvým světem jsou širé pláně
s touhami, obzory, s koňskými kopyty,
do rudých skal v dáli otiskni dlaně.“

Křídla prostřou se, když vzhlédnem,
prohlédáš čirý ranní vzduch,
z vrcholů stříbřitých pohoří slétnem,
jak rád bych byl zas malý kluk.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů

Husky & dívka

Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.