Manitou když skládá básně,
z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.
Klesá a zvedá se mocný dech,
v skocích i pádech trvá nehybný,
líbá Zemi tvář jak temný divý mech,
za nocí z perleti fouká jí mezi sny.
„Všechno je tvé a tobě to dávám,“
zdá se ti jeho jemný hlas,
„co klouček cítils ten tajemství závan,
to dechem žehnal jsem každý tvůj vlas.
A vše je nesmírné, já i ty,
tvým světem jsou širé pláně
s touhami, obzory, s koňskými kopyty,
do rudých skal v dáli otiskni dlaně.“
Křídla prostřou se, když vzhlédnem,
prohlédáš čirý ranní vzduch,
z vrcholů stříbřitých pohoří slétnem,
jak rád bych byl zas malý kluk.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.
Husky & dívka
Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.
Nevidím vůbec nic
madame Reynouardové viděl jsem na ústech lehký smích,
bosá šla dál, mně zůstal po ní jen bolestný nádech.
Snad mi dnes doručí Stará bydliště
rozbalím je a položím na klavír
a nebudu je ještě číst.
V našem starém bytě bylo pod klavírem dětské hřiště,
Chtěl bych být J. M. Basquiat
Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.
Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.