Manitou když skládá básně,
z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.

Klesá a zvedá se mocný dech,
v skocích i pádech trvá nehybný,
líbá Zemi tvář jak temný divý mech,
za nocí z perleti fouká jí mezi sny.

„Všechno je tvé a tobě to dávám,“
zdá se ti jeho jemný hlas,
„co klouček cítils ten tajemství závan,
to dechem žehnal jsem každý tvůj vlas.

A vše je nesmírné, já i ty,
tvým světem jsou širé pláně
s touhami, obzory, s koňskými kopyty,
do rudých skal v dáli otiskni dlaně.“

Křídla prostřou se, když vzhlédnem,
prohlédáš čirý ranní vzduch,
z vrcholů stříbřitých pohoří slétnem,
jak rád bych byl zas malý kluk.

Husky & dívka

Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,