Vyberte stránku

Manitou když skládá básně,
z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.

Klesá a zvedá se mocný dech,
v skocích i pádech trvá nehybný,
líbá Zemi tvář jak temný divý mech,
za nocí z perleti fouká jí mezi sny.

„Všechno je tvé a tobě to dávám,“
zdá se ti jeho jemný hlas,
„co klouček cítils ten tajemství závan,
to dechem žehnal jsem každý tvůj vlas.

A vše je nesmírné, já i ty,
tvým světem jsou širé pláně
s touhami, obzory, s koňskými kopyty,
do rudých skal v dáli otiskni dlaně.“

Křídla prostřou se, když vzhlédnem,
prohlédáš čirý ranní vzduch,
z vrcholů stříbřitých pohoří slétnem,
jak rád bych byl zas malý kluk.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.