Manitou když skládá básně,
z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.
Klesá a zvedá se mocný dech,
v skocích i pádech trvá nehybný,
líbá Zemi tvář jak temný divý mech,
za nocí z perleti fouká jí mezi sny.
„Všechno je tvé a tobě to dávám,“
zdá se ti jeho jemný hlas,
„co klouček cítils ten tajemství závan,
to dechem žehnal jsem každý tvůj vlas.
A vše je nesmírné, já i ty,
tvým světem jsou širé pláně
s touhami, obzory, s koňskými kopyty,
do rudých skal v dáli otiskni dlaně.“
Křídla prostřou se, když vzhlédnem,
prohlédáš čirý ranní vzduch,
z vrcholů stříbřitých pohoří slétnem,
jak rád bych byl zas malý kluk.
Miluj mě , lásko
Miluj mě ještě jednou
jsi to pořád ty
utíkej ven, já počkám
najdu tě podle tvých malíčků
V Karlových Varech
Ztrácím se v něhách,
snad ještě spím,
co nenajdu v knihách,
to dávno vím.
Za okny, za obzory
Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště
kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,
Dobře zkalibrovaný dron
Chci pryč, chci dál
z kopců a rozhleden skákat a letět,
nad stromy, nad vlaky, v nebi sedět,
bych zas se smál.
Pes
Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.
Kafe
Pane Reynku,
co nám dáno?
Brzy ráno
kávu v hrnku.
U řeky
Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.
Ledomodré ostrovy
a srdcem se ti rozbuší
něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,
ve vodách a kamení
podél tvých cest,
Adagio Assai
se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,
plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení
a to je láska.