Vyberte stránku

Když jdeš letním večerem
po chodníku umilovaném stopami žen,
když v soumraku zamíříš s přítelem
v zahrádku pod jasan, někam ven, někam ven,

sklenice září pod vonícími stromy,
ty zase chceš jen polibky umilovat
zchvácené špičky nohou drahé ženy,
znovu a znovu k nim božské hrozny pokládat.

A Héraklés nese vám další pohár,
s tebou směje se a tobě je nasnadě
usednout v jantarový Afrodítin kočár,
by vezl tě k její omamné zahradě.

Zas ji vidíš, jak zlatýma očima dívá se na tebe,
připlouvá blíž v travnatém chodníku,
kulička z hroznů, jež v dlaních ti nese,
spadne jí pojednou k nahému kotníku.

Shýbáš se k bronzovým chodidlům,
závidíš trávě — lépe nesl bys ji ty,
sám sebe připoutáš k mučidlům,
čekáš a mučíš se než přiblížíš rty

k nohám bohyně, co strasti z duše shladí,
jsi či nejsi bláznem pošetilým,
když toužíš ji celou polibky hladit,
když šeptá ti Lásko, vždyť ty jsi opilý.

Ano, říkáš. A co víc, chci sát z tvých půlek živou vodu,
z těch božských jablek šťávou nalitých,
chci splynout s tebou v binárním kódu,
a navždy pít ze zlatých fontán tvých.

Přítel tak laskavý vede tě domů,
moudrý, ty mlčky kýváš na jeho rady,
jak ve snách jen hledíš do starých stromů,
snesla se noc na Riegrovy sady.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.