Když jdeš letním večerem
po chodníku umilovaném stopami žen,
když v soumraku zamíříš s přítelem
v zahrádku pod jasan, někam ven, někam ven,
sklenice září pod vonícími stromy,
ty zase chceš jen polibky umilovat
zchvácené špičky nohou drahé ženy,
znovu a znovu k nim božské hrozny pokládat.
A Héraklés nese vám další pohár,
s tebou směje se a tobě je nasnadě
usednout v jantarový Afrodítin kočár,
by vezl tě k její omamné zahradě.
Zas ji vidíš, jak zlatýma očima dívá se na tebe,
připlouvá blíž v travnatém chodníku,
kulička z hroznů, jež v dlaních ti nese,
spadne jí pojednou k nahému kotníku.
Shýbáš se k bronzovým chodidlům,
závidíš trávě — lépe nesl bys ji ty,
sám sebe připoutáš k mučidlům,
čekáš a mučíš se než přiblížíš rty
k nohám bohyně, co strasti z duše shladí,
jsi či nejsi bláznem pošetilým,
když toužíš ji celou polibky hladit,
když šeptá ti Lásko, vždyť ty jsi opilý.
Ano, říkáš. A co víc, chci sát z tvých půlek živou vodu,
z těch božských jablek šťávou nalitých,
chci splynout s tebou v binárním kódu,
a navždy pít ze zlatých fontán tvých.
Přítel tak laskavý vede tě domů,
moudrý, ty mlčky kýváš na jeho rady,
jak ve snách jen hledíš do starých stromů,
snesla se noc na Riegrovy sady.
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.