Jsou věci tak krásné
na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Věci jako
čisté ráno s ptáčky na krmítku a
modrým povětřím,
rána jiskřící vzrušením a
chvějivým radostným očekáváním, kdy
se očima jako šípy
zabodávám k horizontu a
nesmírnost je
téměř na dosah,
je tady, je a vše
je možné a blízké.

O takových věcech
pak čtu a
hledám je v
knihách, filmech, hudbě, sám
o nich píšu, hledám je
dokonce u cizích lidí jako
Buddha a Ježíš a
staří básníci a
sním o skutečnosti
na své pláni bez stromů, kde
stojí má budka;
nevycházím, leda
mi dopíše tužka
nebo
dojde papír.

A pak jsou dny a chvíle
tak krásné, kdy srdce
se jen rozletět po nebi
a všechno je jasné
jako nejvyšší větve stromů,
odkvetlé bobulky, hvězdy a tramvaje,
dráty a krtčí nory, barvy, vůně,
chodníky a prach,
všechno
je.

Pes

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.

Svítá

a objetí modři širých nebes přichází,
průzračnost povětří, vůně i zář,
nový den po noci nadchází,
proč do mě padá stesk a pláč.

Vyjít tak bosky do polí
jako kdysi, jen s kosou a písničkou

Tajemství

Vždycky dostanu lepší náladu, když si přečtu Vonneguta nebo Hellera. Zároveň mě zachvátí nezřízená touha po sebevyjádření. Během života jsem získal  nejasný pocit, že by to mohlo mít nějaký smysl. Je to taky jedna z mála činností, které se dají dělat, když bydlíte v...