Jsou věci tak krásné
na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Věci jako
čisté ráno s ptáčky na krmítku a
modrým povětřím,
rána jiskřící vzrušením a
chvějivým radostným očekáváním, kdy
se očima jako šípy
zabodávám k horizontu a
nesmírnost je
téměř na dosah,
je tady, je a vše
je možné a blízké.

O takových věcech
pak čtu a
hledám je v
knihách, filmech, hudbě, sám
o nich píšu, hledám je
dokonce u cizích lidí jako
Buddha a Ježíš a
staří básníci a
sním o skutečnosti
na své pláni bez stromů, kde
stojí má budka;
nevycházím, leda
mi dopíše tužka
nebo
dojde papír.

A pak jsou dny a chvíle
tak krásné, kdy srdce
se jen rozletět po nebi
a všechno je jasné
jako nejvyšší větve stromů,
odkvetlé bobulky, hvězdy a tramvaje,
dráty a krtčí nory, barvy, vůně,
chodníky a prach,
všechno
je.

Svítá

a objetí modři širých nebes přichází,
průzračnost povětří, vůně i zář,
nový den po noci nadchází,
proč do mě padá stesk a pláč.

Vyjít tak bosky do polí
jako kdysi, jen s kosou a písničkou

Tajemství

Vždycky dostanu lepší náladu, když si přečtu Vonneguta nebo Hellera. Zároveň mě zachvátí nezřízená touha po sebevyjádření. Během života jsem získal  nejasný pocit, že by to mohlo mít nějaký smysl. Je to taky jedna z mála činností, které se dají dělat, když bydlíte v...

Když jdeš letním večerem

po chodníku umilovaném stopami žen,
když v soumraku zamíříš s přítelem
v zahrádku pod jasan, někam ven, někam ven,

sklenice září pod vonícími stromy,
ty zase chceš jen polibky umilovat
zchvácené špičky nohou drahé ženy,
znovu a znovu k nim božské hrozny pokládat.

A Héraklés nese vám další pohár,

Andulie

Slyšel jsem pavoučí praskání,
jak stárly velké stromy,
co delfín pak letěl jsem oceány,
až patřil jsem daleko za obzory.

A bílá paže vinula se mi kolem ramen

Když procházíš svou dávnou krajinou

větve stromů se ti nad cestou skloní.
Když večer svítící květy se zavinou,
v noci pak hvězdy dívat se přicházejí.

Vzdechy tak voní teplá zem
a modři a stříbru se otevíráš,
vlévá se do nohou jak polibkem
dávných rtů, co ve snech si připomínáš.