Jsou věci tak krásné
na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Věci jako
čisté ráno s ptáčky na krmítku a
modrým povětřím,
rána jiskřící vzrušením a
chvějivým radostným očekáváním, kdy
se očima jako šípy
zabodávám k horizontu a
nesmírnost je
téměř na dosah,
je tady, je a vše
je možné a blízké.

O takových věcech
pak čtu a
hledám je v
knihách, filmech, hudbě, sám
o nich píšu, hledám je
dokonce u cizích lidí jako
Buddha a Ježíš a
staří básníci a
sním o skutečnosti
na své pláni bez stromů, kde
stojí má budka;
nevycházím, leda
mi dopíše tužka
nebo
dojde papír.

A pak jsou dny a chvíle
tak krásné, kdy srdce
se jen rozletět po nebi
a všechno je jasné
jako nejvyšší větve stromů,
odkvetlé bobulky, hvězdy a tramvaje,
dráty a krtčí nory, barvy, vůně,
chodníky a prach,
všechno
je.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů