Vyberte stránku

Dnes v noci sluncem zalitou ulicí
šel jsem z náměstí a podél kostela,
ten jsem však zcela minul po levici,
sluneční zář pálila mě do čela.

V tom jasu lidé míjeli mě, šel jsem bos
a nahý jako prst klesal jsem stále výš
až všech hloupých zmatků svých náhle byl jsem prost
a lehký jako peříčko, jak prázdná číš.

A ze zdí světa sálal bohů svit,
dýchal jsem, plul, po okraj naplněn
a chodidla hřála se o chodník,
vzduch voněl, až unik mi tichý sten.

Ohromen, že necítím žádnou tíž,
oči do slunce mhouřil jsem šťastně,
ve věčném nic stoupal jsem níž a níž,
kde není už nutno psáti básně.

Svatý je Francesco z Assisi,
co kráčel oděný v slunce jen
z náměstí rožnovskou ulicí.—
Jaký zvláštní dnes zdál se mi sen.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.