Dnes v noci sluncem zalitou ulicí
šel jsem z náměstí a podél kostela,
ten jsem však zcela minul po levici,
sluneční zář pálila mě do čela.
V tom jasu lidé míjeli mě, šel jsem bos
a nahý jako prst klesal jsem stále výš
až všech hloupých zmatků svých náhle byl jsem prost
a lehký jako peříčko, jak prázdná číš.
A ze zdí světa sálal bohů svit,
dýchal jsem, plul, po okraj naplněn
a chodidla hřála se o chodník,
vzduch voněl, až unik mi tichý sten.
Ohromen, že necítím žádnou tíž,
oči do slunce mhouřil jsem šťastně,
ve věčném nic stoupal jsem níž a níž,
kde není už nutno psáti básně.
Svatý je Francesco z Assisi,
co kráčel oděný v slunce jen
z náměstí rožnovskou ulicí.—
Jaký zvláštní dnes zdál se mi sen.
Baroko
V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.
Tvůj muž je Shakespeare
Mysli si krátkou báseň,
co tě celou miluje.
Hy-po-te-tic-ky
jako zrůžovělou lázeň,
co po těle ti čaruje
z růží hebké lístky.
Když pohledy všech mužů
lepí se ti na šaty,
chci nést tě v zvucích cemball,
tónech zlatých jako Scarlatti
Poslouchá hudbu, kdo touží po domově
Do stále stejného místa míří,
když věrně se vrací k sobě
a mysl, ta víří a víří.
Vědma
V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.
Báseň, jenž nezná křeči
Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:
Utopiae marine
a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.
Zbytečná báseň
Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.
Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.
Strach
Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.