Dnes v noci sluncem zalitou ulicí
šel jsem z náměstí a podél kostela,
ten jsem však zcela minul po levici,
sluneční zář pálila mě do čela.
V tom jasu lidé míjeli mě, šel jsem bos
a nahý jako prst klesal jsem stále výš
až všech hloupých zmatků svých náhle byl jsem prost
a lehký jako peříčko, jak prázdná číš.
A ze zdí světa sálal bohů svit,
dýchal jsem, plul, po okraj naplněn
a chodidla hřála se o chodník,
vzduch voněl, až unik mi tichý sten.
Ohromen, že necítím žádnou tíž,
oči do slunce mhouřil jsem šťastně,
ve věčném nic stoupal jsem níž a níž,
kde není už nutno psáti básně.
Svatý je Francesco z Assisi,
co kráčel oděný v slunce jen
z náměstí rožnovskou ulicí.—
Jaký zvláštní dnes zdál se mi sen.
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.