Dnes v noci sluncem zalitou ulicí
šel jsem z náměstí a podél kostela,
ten jsem však zcela minul po levici,
sluneční zář pálila mě do čela.

V tom jasu lidé míjeli mě, šel jsem bos
a nahý jako prst klesal jsem stále výš
až všech hloupých zmatků svých náhle byl jsem prost
a lehký jako peříčko, jak prázdná číš.

A ze zdí světa sálal bohů svit,
dýchal jsem, plul, po okraj naplněn
a chodidla hřála se o chodník,
vzduch voněl, až unik mi tichý sten.

Ohromen, že necítím žádnou tíž,
oči do slunce mhouřil jsem šťastně,
ve věčném nic stoupal jsem níž a níž,
kde není už nutno psáti básně.

Svatý je Francesco z Assisi,
co kráčel oděný v slunce jen
z náměstí rožnovskou ulicí.—
Jaký zvláštní dnes zdál se mi sen.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů