Hřeje bronzový dech řek,
plující pomyšlení
čeří závoj do vlnek,
vstoupíš a víc tě není.
Šumí vítr, hučí splav,
teď od měst jsi dál než pryč.
Lesk a ticho mokrých klád.
K ztrouchnivělým branám klíč
od jeskyní v kořenech.
Kosmatý stín, divý Jan
a jak skála pevná navenek
rozpadá se dávný klam.
Mokrých sutin stará hněď.
„Nejsi sám, teď neměj strach“,
šeptají strom, řeka teď,
mysl tvou pak mění v prach.
Odpovídá mlčky strom:
„Svou duši nám neskryješ,“
rozpadáš se na atom,
„zříme, že nás miluješ.“
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.