Vyberte stránku

Hřeje bronzový dech řek,
plující pomyšlení
čeří závoj do vlnek,
vstoupíš a víc tě není.

Šumí vítr, hučí splav,
teď od měst jsi dál než pryč.
Lesk a ticho mokrých klád.
K ztrouchnivělým branám klíč

od jeskyní v kořenech.
Kosmatý stín, divý Jan
a jak skála pevná navenek
rozpadá se dávný klam.

Mokrých sutin stará hněď.
„Nejsi sám, teď neměj strach“,
šeptají strom, řeka teď,
mysl tvou pak mění v prach.

Odpovídá mlčky strom:
„Svou duši nám neskryješ,“
rozpadáš se na atom,
„zříme, že nás miluješ.“

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.