Hřeje bronzový dech řek,
plující pomyšlení
čeří závoj do vlnek,
vstoupíš a víc tě není.

Šumí vítr, hučí splav,
teď od měst jsi dál než pryč.
Lesk a ticho mokrých klád.
K ztrouchnivělým branám klíč

od jeskyní v kořenech.
Kosmatý stín, divý Jan
a jak skála pevná navenek
rozpadá se dávný klam.

Mokrých sutin stará hněď.
„Nejsi sám, teď neměj strach“,
šeptají strom, řeka teď,
mysl tvou pak mění v prach.

Odpovídá mlčky strom:
„Svou duši nám neskryješ,“
rozpadáš se na atom,
„zříme, že nás miluješ.“

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů