Chtěl bych být J. M. Basquiat,
malovat plátna plná detailů,
divoká a barevná, lehce je skicovat;
tryskání purpuru z plechovek emailu.
Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.
Chci bělobu dát nad čerň – ta prosvítala by po krajích,
kolem žluť rozmazat a nechat téci
a dvě tři slova někam dolů, co vysvětlit nemají,
jak k bohům mluvili staří Řeci.
Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.
Chtěl bych malovat krásná pestrá plátna,
plná věcí, barev, kouzelných ornamentů;
brečel bych, jak toužím, aby duše byla šťastná
a rozbila už ten strašný sarkofág z šedého cementu.
Baroko
V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.
Tvůj muž je Shakespeare
Mysli si krátkou báseň,
co tě celou miluje.
Hy-po-te-tic-ky
jako zrůžovělou lázeň,
co po těle ti čaruje
z růží hebké lístky.
Když pohledy všech mužů
lepí se ti na šaty,
chci nést tě v zvucích cemball,
tónech zlatých jako Scarlatti
Poslouchá hudbu, kdo touží po domově
Do stále stejného místa míří,
když věrně se vrací k sobě
a mysl, ta víří a víří.
Vědma
V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.
Báseň, jenž nezná křeči
Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:
Utopiae marine
a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.
Zbytečná báseň
Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.
Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.
Strach
Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.