Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:

Co je to za mysl, kterou ztěží něco pohne,
nechceme slepou, nevděčnou víru,
chcem jen uniknout z věčného ohně,
pomalu vybírat z francouzských sýrů,

jichž ošatka jest metaforou,
štědrou a vonící, co v Dunkerque nám dali
v domě u Manuela s Nathalií Meierovou;
my blbci vzali si hermelín, ten jediný jsme znali.

Anglicky Manuel zásadně nemluvil; byl malíř,
já uměl jen c’est si bon a pár Bécaudových písní,
přesto mi vysvětlil dějiny umění, když nahnul se přes talíř,
skrz odéry ušlechtilých plísní.

Ach. Takové obědy, co mají Francouzi,
s víny a přednáškou o impresionismu v lahodné řeči,
s králíkem, sýry a dijonskou hořčicí,
jsou ošatkou poezie, jsou básní, jenž nezná křeči.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.

Psychoanalytická báseň

Třpytivou promenádou moudrých žen,
ňadry medem vonících, poezií dámských jmén,
vřelou náklonností, bezpečím tak naplněn,
že nechci, já nechci už vyjít ven.