Teď za mlhou vidíš se
opile vrávorat Legerovou třídou,
v Čtveru ročních dob ztrácíš se,
Vivaldi duní ti oblohou.

Vrývej si každý kousek vůně,
každou dlaň a dívčí úsměv,
co tmou třpytí se jen pro tebe
i každý vlas, co tvář ti přikryje.

Vryj si v duši všechen blond
a všechnu čerň a modř a měkkost,
radost, rty a záda ještěrek,
kroky v trávě a rande za Kotvou,

nikdy nepřišla
a přišly jiné,
zanikal jsi v božských klínech
a noc zase pak odešla.

Krásu si vrývej pro stáří,
přijde chvíle, kdy octneš se ve stázi
a bude to tvá jediná milost
jak harfy chvění a smyčců a trylek flétny

ano, Ravel, božský aranžér,
omamný maminčin růžový šátek
a Lybar, lak na vlasy,
když její prsty adagiem rozezní klávesy,

ležíš pod jejím klavírem,
krása a klid běží vesmírem,
navždy jej ztratíš a budeš hledat,
tak vrývej si krásu

až nepůjde běhat,
tak, jako včera, když zdi plály,
ještě jsi nevěděl nic o dívkách,
s tátou na kolech jste jeli až za dráhu

a vrátili se na oběd,
nevěděls nic temném letu ptáků,
tichu jemných zátočin a smíchu tvých dětí,
strachu o život,

o rozhodnutích, zradě,
vrývej si zrnka prachu,
ty křišťály soumračných nachů,
když v polibcích cítils čokoládu.

Najdi znovu svoje ruce
kluka ze sídliště,
když zapomněl, zda je či není kentaur,
vrývej si svist šípů,

jednou je všechny najdeš,
polož je k vlastním kopytům
spolu s láskou i rakovinou,
krásou i smrtí

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.
Musels dál nočními směnami z továren,
bys poznal i co je výplatní páska
a čekal na ni po věčnost na rozích kaváren.

Vryj si spojené ruce,
když propletou se prsty,
pokradmu šilhej do Slunce,
sleduj rty a oči přes paprsků nebeské mosty,

v jehlicích svatých borovic
budeš tajně hledat, toužit,
po kopcích bloudit listím i jehličím,
za snem a z lásky se soužit

a opilý stát v noci na Legerově třídě
za světel z aut, co jak šípy
ženou se kol jak dívky, co opouští tě,
by tobě bylo očí bohyň zříti.

Husky & dívka

Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,