Teď za mlhou vidíš se
opile vrávorat Legerovou třídou,
v Čtveru ročních dob ztrácíš se,
Vivaldi duní ti oblohou.

Vrývej si každý kousek vůně,
každou dlaň a dívčí úsměv,
co tmou třpytí se jen pro tebe
i každý vlas, co tvář ti přikryje.

Vryj si v duši všechen blond
a všechnu čerň a modř a měkkost,
radost, rty a záda ještěrek,
kroky v trávě a rande za Kotvou,

nikdy nepřišla
a přišly jiné,
zanikal jsi v božských klínech
a noc zase pak odešla.

Krásu si vrývej pro stáří,
přijde chvíle, kdy octneš se ve stázi
a bude to tvá jediná milost
jak harfy chvění a smyčců a trylek flétny

ano, Ravel, božský aranžér,
omamný maminčin růžový šátek
a Lybar, lak na vlasy,
když její prsty adagiem rozezní klávesy,

ležíš pod jejím klavírem,
krása a klid běží vesmírem,
navždy jej ztratíš a budeš hledat,
tak vrývej si krásu

až nepůjde běhat,
tak, jako včera, když zdi plály,
ještě jsi nevěděl nic o dívkách,
s tátou na kolech jste jeli až za dráhu

a vrátili se na oběd,
nevěděls nic temném letu ptáků,
tichu jemných zátočin a smíchu tvých dětí,
strachu o život,

o rozhodnutích, zradě,
vrývej si zrnka prachu,
ty křišťály soumračných nachů,
když v polibcích cítils čokoládu.

Najdi znovu svoje ruce
kluka ze sídliště,
když zapomněl, zda je či není kentaur,
vrývej si svist šípů,

jednou je všechny najdeš,
polož je k vlastním kopytům
spolu s láskou i rakovinou,
krásou i smrtí

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.
Musels dál nočními směnami z továren,
bys poznal i co je výplatní páska
a čekal na ni po věčnost na rozích kaváren.

Vryj si spojené ruce,
když propletou se prsty,
pokradmu šilhej do Slunce,
sleduj rty a oči přes paprsků nebeské mosty,

v jehlicích svatých borovic
budeš tajně hledat, toužit,
po kopcích bloudit listím i jehličím,
za snem a z lásky se soužit

a opilý stát v noci na Legerově třídě
za světel z aut, co jak šípy
ženou se kol jak dívky, co opouští tě,
by tobě bylo očí bohyň zříti.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

Pes

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,