Vyberte stránku

Teď za mlhou vidíš se
opile vrávorat Legerovou třídou,
v Čtveru ročních dob ztrácíš se,
Vivaldi duní ti oblohou.

Vrývej si každý kousek vůně,
každou dlaň a dívčí úsměv,
co tmou třpytí se jen pro tebe
i každý vlas, co tvář ti přikryje.

Vryj si v duši všechen blond
a všechnu čerň a modř a měkkost,
radost, rty a záda ještěrek,
kroky v trávě a rande za Kotvou,

nikdy nepřišla
a přišly jiné,
zanikal jsi v božských klínech
a noc zase pak odešla.

Krásu si vrývej pro stáří,
přijde chvíle, kdy octneš se ve stázi
a bude to tvá jediná milost
jak harfy chvění a smyčců a trylek flétny

ano, Ravel, božský aranžér,
omamný maminčin růžový šátek
a Lybar, lak na vlasy,
když její prsty adagiem rozezní klávesy,

ležíš pod jejím klavírem,
krása a klid běží vesmírem,
navždy jej ztratíš a budeš hledat,
tak vrývej si krásu

až nepůjde běhat,
tak, jako včera, když zdi plály,
ještě jsi nevěděl nic o dívkách,
s tátou na kolech jste jeli až za dráhu

a vrátili se na oběd,
nevěděls nic temném letu ptáků,
tichu jemných zátočin a smíchu tvých dětí,
strachu o život,

o rozhodnutích, zradě,
vrývej si zrnka prachu,
ty křišťály soumračných nachů,
když v polibcích cítils čokoládu.

Najdi znovu svoje ruce
kluka ze sídliště,
když zapomněl, zda je či není kentaur,
vrývej si svist šípů,

jednou je všechny najdeš,
polož je k vlastním kopytům
spolu s láskou i rakovinou,
krásou i smrtí

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.
Musels dál nočními směnami z továren,
bys poznal i co je výplatní páska
a čekal na ni po věčnost na rozích kaváren.

Vryj si spojené ruce,
když propletou se prsty,
pokradmu šilhej do Slunce,
sleduj rty a oči přes paprsků nebeské mosty,

v jehlicích svatých borovic
budeš tajně hledat, toužit,
po kopcích bloudit listím i jehličím,
za snem a z lásky se soužit

a opilý stát v noci na Legerově třídě
za světel z aut, co jak šípy
ženou se kol jak dívky, co opouští tě,
by tobě bylo očí bohyň zříti.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.