Všechno je tak krásné,

jak potom psát básně…

 

Pražskou tramvají

Chtěl bych jet ještě jednou tramvají
vidět a slyšet její horký čumák
nastoupit znovu na Národní
a v zatáčce kolem Albatrosu
pod nohama cítit vrzání
a vůni držadel a spěchu,
zvonku cinkání
a příslib nových zastávek, míst a setkání
z oken vidět Vltavu a Hrad
a Klárov a Újezd mezi domy,
kde Sudek sedával,
míjet lampy, sloupy, čichat smrad i stromy
nahoru na Malostranskou
po pražském dláždění,
tudy šel Neruda i Beethoven
po kostkách, co nesly je a ještě mluví
jejich prsty potřísněnými inkoustem
jak černou krví

chci jet letní tramvají
s otevřenými okny
kam koleje lákají
jet jako londýnský cockney,
co vřící vzduch na semaforech v Ječné
čechrá mu zbylé lokny
jet s Šimonem i Rezistorem
na Pavlák i Palačák
tramvají, ne autobusem
a na Míráku u Ludmily
setkat se se starým přítelem,
jenž žil v Praze celou dobu,
co já ztratil od ní klíč,
který vrátí mne zpátky na zem
a řekne vole byls fakt dlouho pryč.

Byli jsme šťastní na Zemi

Hlasy lidí na chodníku.
Léto. Podvečer. Lípy pořád ještě kvetou.
Polštáře dní.
Ráno se rozední.
Je Rožnov.
Kmen stromu u vchodu do Skanzenu už čtyřicet let voní medem lesních včel.
Jako když jsem byl kluk.
Tehdy vonělo všechno.
I prach na cestách v parku.
Slunce zářilo v listí stromů a maminka byla mladá a šťastná.
Strýcové na lavičkách bafali z dlouhých dýmek a vosy vylétaly z proutěných košů na odpadky.
Dřevěné městečko plulo ve svých vůních a kentauři byli šťastní.

Kolena ruce od prachu
a neslo nás to dál
po Zemi, po nachu,
co tiše volával.
Byli jsme šťastní na Zemi
právě zapadá Slunce
jak ve filmu jsme zpomaleni
teď v polovině července

Konec léta

V opuštěném konci léta
starých domů kamenech
labyrint duše ráj světa
tmou ukryje smrti dech

větví stíny loubí cesty
letí nebes oblaka
ostny strachu z hlubin klestí
zmar, co srdcem otřásá

kolébá se světlo zření
vetchá je už klamu mha
bytí marné živoření
srdce tlukot umlká

Po staletí v mrtvém domu
v samotách zdí archanděl
v hektolitrch alkoholu
na svá křídla zapomněl

Šarlatina

Šarlatiny měkké stíny
vonných nocí temnotřpyt
kouzlo samot temní viny
nahou duši v žalář skrýt

Kam zmizel chlapec,
co na cello hrál
přišel den, kdy ženy, děti,
každý se ho bál

Věčnost klesla v pokojíčku
do tapet rán nedělních
do žiletek, lesklých nožů
v srdce skal a kamení

Šarlatino, lásko moje,
odemykám dávný kout
duše kobku — bys tu mohla
bosou nohu otisknout.

Komáři v záclonách

V noci spí komáři v záclonách
rohlíky umírajícího dne
cvrkot noci v travinách
léto se neptá po zimě
nikam nekráčí
děti usínají na peřině
vůně tmy spí v bodláčí
chrousti bzučí po krajině,
kterou červen obtáčí.
Jaké věci leží mimo cesty…

Cheirónova píseň

Ve světle zářivek, v rachotu strojů
myslím na oči plné hvězd,
zlatistých teček z vesmírů,
co zářily podél fialových cest.

Oslepen, omámen září tvých vlasů,
nořil se do temných vůní,
nocí ti stékaly k pasu
přes hebká pohoří do sladkých tůní.

S řetízky, prstýnky na bosých nohou
v třpytu žíní hřívy rzivé
mlčky mi na chvíli pouhou
rozhalila tajemství Afrodité.

Pluli jsme oblohou, vcházeli ve sny
starých hvězd, bláznivých komet,
touha se vpíjela do tmy,
spolu jsme skládali vesmírný sonet.

Mé srdce z kamene smálo se, smálo
ve vroucím objetí vůní
hravými doteky tálo,
zkrocen svou Bohyní, zemřel bych pro ni.

Co přišlo pak odnikud — hlas, jenž hřměl tmou,
zdrtil každičkou moji kost:
„Diův slyš soud — za hloupost tvou
tvým trestem je odteď tvá nesmrtelnost.“

Hořící běží bronz listí na zemi,
zář v podzimu se roztéká,
pomalu klesne v podzemí,
ztleje a ze sna strom měkce procitá.

Prvních tisíc let jsem hleděl do nebe.
Plynula němě oblaka.
Zlaté jsou oči Bohyně
a já, zvíře, co jen bytím zapáchá.

Dlouho jsem ležel v náruči savany.
V tichých a tajemných kouzlech
mluvily hnědnoucí lány,
odrazy posvátných míst na skalních zdech.

Vše nesmírné dala Zem do lví srsti.
V člověka zvíře rozkvétá,
zrodí se sen budoucnosti
a zvířecí stín před stvořením světa.

Azurová města z betonu a skla
viděl jsem v odlescích světů,
než pouštní noc se roztekla
v široširá hejna divokých květů.

Za Stínem sešel jsem z Afriky do měst.
Snad proto, bych utlouk pár let.
Do z asfaltu žíravých cest;
do míst, kterým neživí říkají svět.

Svět, co studí v zimě a pálí v létě,
kde věci jsou obráceně,
kde maličcí mlčí němě,
kde život i smrt běží bez naděje.

Míjely večery, úplňky, roky,
v hlučných jsem trnul samotách,
pijáckých písní pěl sloky
bez smyslů, zpitý, topil se v prázdnotách.

Skácené duše němě v mlhách leží
v kontinentů mírných pásech,
dívky ukryté ve věžích,
kde po noci pomalu zhasíná se.

V stokách budil jsem se v homérských skutcích
v zblitinách, neschopen slova,
křičel, smál jsem se v šílenstvích
ránem i z večera zase a znova.

Strach toho ždímá, kdo hlavně se tlemí,
co lidské je, co zvířecí?
Neví nikdo, že nic neví,
obé těsněji splyne než milenci.

Vyprýští slanost zduřelých ženských mas,
něhy mizejí závoje,
hýbe se, puká kalný kvas,
hnusná lidskost vazkou vášeň prolije.

Opilý zabil jsem tisíckrát Boha,
vzdával jsem potom své chtění,
pokorně vázla mi slova,
potichu prosil jsem o odpuštění.

V bludných kopytech savanu cítil jsem
suchou, horkou, co tiší žal,
jiskřilo nebe blankytem,
s večerním nachem smutek se potkával.

Kořeny stromů skrápí hvězdné deště,
třpytí se vzpomínek srázy,
v nich snívám o tobě ještě,
toužívám přivolat pradávné časy.

Něžná je noc, tichem duši konejší.
V polosen, v polosmrt vcházím
v nebytí lidské vezdejší,
k ránu vše zvířecí zmírá mi, schází.

Pastel moods všedních dní tiše dohrají
poselství tajná ranních snů.
Ta rodí se v slovech písní,
v stříbřitých synkopách bezstarostných dnů.

Motýli noci nám do oken vletí
ve zdi prázdných továrních hal,
lapeni motýli temní
k nemrtvým, kterých život navždy se vzdal.

Pozemskou tišinou slétl jsem dolů
(tonout tak v zákoutích slastně!)
V továrnách ve hřmotech strojů,
po teskných staletích píšu teď básně.

Broskve dní a pěny křídel

Ruce, rty a ňadra dívek
vše je pryč, již zmizelé
místo zvuků tajných chvil, jde
sosen záře po těle.

Záře, která nachem mluví
řečí starou beze slov,
odhaluje cosi z mlhy…
Obrys plání, bosých stop,

broskve dní a pěny křídel,
stříbrosrst a vlčí hřbet,
sykot z hlubin zrádných vřídel,
jeduplných konců vět,

hvězdných tůní svit i ticho,
starých mužů mlčení,
karmín snů mi napoví, co
ve vrcholcích stromů zní.

Slíbám noci kůru vonnou,
nahých šelem ramena,
v troskách hvězd, co teprv budou,
v prachu světů bez jména.

U cesty

Zmizelý dech dávný
sen či vzpomínání
sním u cesty v skrytu
rudých sosen svitu

země hlínou voní
nad cestou se kloní
Slunce (z kopce hledí)
barví stíny mědí

srdce světa bije
pod kůži mi ryje
tajemství, co navždy
v duši kluka skryje.

Ve spirále

Temná, temná touhy tůň
pekelná spirála
srdce drtí, ponouká
cesty není
černá trniska znovu svedou
a znovu zdrtí
tvář duše bezelstnou
drátem škrtí
v pěsti praští kosti
cesty z pasti není
zbývá umírání,
co do šuplíku denně schráním
omamné a teskné
do hromádek malých smrtí
zasunuty vyčkávají
blahé chvíle odevzdání
anděl smrti — anděl zlatý
rozevře svou hruď
v jednom novém nadechnutí
skončí srdce pouť
a podivným kouzlem změní
vše a nic
v vůni rudých borovic
a trvá to a trvá
vteřinu a věky
a zase a znova
od počátků slova,
co plynou jako voda,
kterou bezmoc rodí,
ana z očí stéká
němě v skrytu
zrána, prostě za úsvitu,
kdy se ještě není
v bytu, v loži,
v polosvitu
není se a už se je
v procitání bez naděje,
že noc už končí,
zle je
a sny se loučí
prázdno zeje
v bytě, v domě, světě,
v planetě a ovanutí létem
v staré desce s Bécaudem
ve spirály vinutí
v satori i ve smrti.

Travnatý polštářek

Ze strojů rachotu
o pauze vyšel jsem
po dětském údivu
dávno se slehla zem

z chodníku travnatý
polštářek vykvétá
má mysl v minulé
životy zalétá

kým jsem to bývával
mlčky jda savanou
bosý jsem dýchával
světlo hvězd nade mnou

zázraky zjevené
zmizely z paměti
tajemství předené
motýlem z perleti

v tajemných liánách
lemuři zářící
tuláci po hvězdách
nebeském cimbuří

prastarých stromů val
šumí mi příběhy
z věku, co vyprchal
z mámivé útěchy

kouzelný polštářku
trávy, jenž potěšil
dělníka v práci, co
srdce své zahubil.

Kentaurovy písně

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající silou světla a života opírá Slunce a všechen vzduch prohřívá i svět okolo a mé dlouhé vlasy, který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď, přivírám oči, jsem ještě malý a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím. Jeruzalém. Jsem tak naplněn božstvím, jsem šťastné dítě a Bože, to teplo… a světlo. A vonící vzduch, nikde nikdo. Kdo jsem? Kým jsem to býval? Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho, mám vše — borovice a konejšivé teplo.

Hluboko jsem se musel sehnout, abych pil z toho dávného proudu. Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích kouzelných stromů a vidím vroucí zemi, jak nese moje kroky. Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný a mezi Ním a Zemí my; jako kentauři.

Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám a ještě mnohem, mnohem dál. S kopyty ale obalenými hnojem a nezhojitelnými ranami po celém těle, zvířata napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi, konejšeni hudbou jejích dávných doteků, které probouzejí sny naší duše — tehdy v šumění trávy a vůni větru, ve zvucích zvířat v savaně celý vesmír plul pod bosými chodidly nás, prvních bytostí v dosud nezotročené Zemi. Teď ale, otrokem; toužím po stáří. Po všem starém, pomalém a jednoduchém. Toužím po polních cestách, po jejich prachu a cvrčcích podél nich. Patří mi všechen čas, než dědeček Slunce přejde oblohu. A v noci ležím na Zemi a celý se na ni vejdu. Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou, s celým mým lidsko-koňským hmožděním, jako pouhým pápěřím.

V šmouravých mlhách podzimního listí mezi kapkami mokrého jehličí a listím barev kroužícím v společnou hnilobu, stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál. Kéž mi padne strom a setne hlavu tady pod krajkovím holých větví ve vonícím tichu. Rád se vzdávám všeho lidského. Slova lidí jen šramot nesrozumitelný neustávající a lidské lpění na životě jakkoli bídném, je mi nepochopitelné. Kopyta obalená tlejícím listím. Proč jsi mě stvořil? Vždyť tu není nic pro tvora s posledním šípem v toulci. Vystřílel jsem je do neznáma — každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být — pak díval se, jak plují do temnoty vesmíru, za hvězdy a jak ztratí se mezi nimi. Ale vypuštění šípu je jen konec. Nejdůležitější je pocit před tím: ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím… 

A jsou tohle mé homérské skutky? Jaká krása a jaká pošetilost — kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu! Proto mi ten poslední zůstal. Pálí mě někdy na zádech jeho stříbřitý jas a chlad. Nasadit, napnout, vydechnout a pustit… Athéno moudrá a bohyně má, odejmi ode mne svůj dar, který dnem i tmou táhne dolů a stěží jej už unesu.

Afriko, můj domove, toužím po tvých žhnoucích savanách a rozpáleném dechu, tady na Skid Row, víc mrtvý než živý, tady na betonových pláních civilizovaných pěších zón Evropy, víc mrtvý než živý sním o tvé horoucí náruči a temné černé noci.

V noční řece po pás ve vodě toužil jsem po krvi. Zubatým nožem od otce otevřel jsem své žíly. Krev z nich proudila stejně tmavá jako řeka — spolu se mísily, odplouvaly a odnášely můj život. Řeka hučela kolem mých boků, a nohy začaly slábnout. Tu babička Luna mi hlavu vzala do starých dlaní a mlčky zastavila proudící krev; zavřela mé žíly a já si znovu připomněl svou strašlivou nesmrtelnost. A vydal jsem se ke břehu, jehož tráva byla černá, i má krev byla černá i voda v řece. I asfalt cesty nad řekou byl černý, lehl jsem si na něj. A tak jsem zůstal, protože nevěděl jsem, co dál. Slyšel jsem hrozivé skřípání světa, jenž se dal zas do pohybu všude kolem a se mnou. Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu, zářily za letu a daleko za hvězdy ve svistu nebeských proudů se nesly.

Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal,
oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.
Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl: „Můžeš zůstat jakým jsi,“ způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako
zapovězené vědění ke mně mluvily, vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky
mi ulevila od marnosti a já
chmýří snu tak zachytil. Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu,
do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a
světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal,
kde jas tvých očí, milovaná Shiranné,
do snu mi občas zaletí.